Dům s bílou kočkou

30. listopadu 2018 v 10:45
Petra s Kubou chodili na zahradu, jednoho opuštěného domu. Dům stál na kraji panelového sídliště, jako jediný přežil ze všech původních domků. Vypadal jako připomínka starších časů. Střešní tašky potřebovaly vyměnit, omítka se sypala a zahrada vypadala jako louka, les. Chyběly už jen houby na zahradě.
"Máš zapalovač?" vytáhl Kuba z kapsy veselé cigaretky, trávu. Nejlepší zábava na světě. Poflakování a hulení, není lepší životní filosofie. Kdy z toho vyrosteš? Napadlo občas Kubu. Jinou životní filosofii nechtěl. Dospěláckou odpovědností opovrhoval. To byli lidi bez fantazie. Bez hulení.
"Mám, fakt tu nikdo nebydlí?" zadívala se Petra do okna domu. Z kapsy vyndala zapalovač a podala ho Jakubovi.
"Vidělas tu snad někdy někoho?" Kuba si zapálil cigaretu.
"Nikdy, stejně bysme si měli najít jinou zašívárnu," řekla nervózně Petra. Byly letní prázdniny, něco kolem osmé hodiny večer. Život běžel klidně dál. Petra si zkušeně zapálila cigaretu.
"Lepší zašívárnu na tomhle ráji z panelů nenajdeš," Kuba si prohlížel zahradu. Všude rostlo vysoké křoví, stará jabloň vypadala jako strašák v poli. Pod ní ležela stará špinavá vana.
"Můžem si tu udělat akvárko," ukázal pohledem na vanu.
"Nebo by ses už konečně mohl umýt," potáhla z cigarety a přivřela oči.
"Náramně vtipný," nohou kopal do hlíny.
Seděli na staré lavičce, která patřila k nejzachovalejším věcem na zahradě. Kdysi byla natřena na červeno. Jenže už dávno ztratila svojí barvu, jako všechno v tomhle koutu zahrady, světa. Loupala se jako lupénka.
"Mňáu!" na kraj vany vyskočila bílá kočka. Vypadala jako přerostlá sněhová vločka. Pečlivě si olizovala packu.
"Hele, co když někomu patří!" vyděsila se Péťa.
"Kočky nikomu nepatřej, to se mi na nich líbí," kopal Kuba do drnu trávy.
"Tahle možná přece," řekla nervózním hlasem Petra.
"Kočka patří jenom sama sobě," ukončil Kuba diskusi na téma kočky.
"Mňáu!" zamňoukala kočka hlasitě. Její mňoukání ještě víc zesílilo. Vypadala, jako když na něco, na někoho čeká.
"Co je s tou blbou kočkou?" zamračil se Jakub.
V domě se najednou rozsvítilo světlo. Jen jedno okno, nahoře v podkrovním pokoji.
"Dělej, schovej se!" zašeptal Kuba a stáhl Petru za lavičku.
V okně za záclonou se objevila postava. Silueta byla hubená, nehybně stála za starou, špinavou záclonou. Nehýbala se, jen tiše stála a zírala z okna. Jako kdyby někdo dal za okno módní figurínu. Mrtvou s mrtvým výrazem ve tváři. Ideální do nějakého hororového filmu.
Kočka přestala mňoukat. Zvedla hlavičku k oknu.
"Já se bojim, pojďme pryč!" zatahala Péťa Kubu za rukáv.
"Teď to nejde, musíme počkat!" procedil skrz zuby Jakub.
Světlo konečně zhaslo, silueta se ztratila.
"Mňáu!" začala kočka znovu mňoukat.
"Drž hubu. Vypadni!" zasyčel Kuba a hodil po kočce malý kamínek.
Kočka rychle uskočila a ztratila se ve křoví.
"Padáme!" chytil Kuba Péťu za ruku a potichu se vyplížili ze zahrady.

"Dáme čouda?" přišel další den, další potřeba hulení. S trávou bylo všechno veselejší, zábavnější. Někdo si po práci, po škole pustí televizi a někdo si dá cigaretku. Duhový relax je fajn. Nirvána, to byli barevní jednorožci.
"Snad nechceš jít zase na zahradu?" řekla s obavou v hlase Petra.
"Proč ne? Lepší zašívárna na tomhle sídlišti není," zkontroloval Jakub, jestli má hulení v kapse.
"Co když tam zase bude?"
"No a? Stejně to byl nějakej dědek, fosilie z minulých časů," řekl rozhodně Kuba. Důchodci ho vůbec nezajímali. Spíš je považoval za nebezpečnou věc. Když se rozjedou v Kauflandu s naloženým vozíkem.
"Já ti nevim."
"Jako jedinej přežil tohle sídliště a teď tam straší. Zahrada je naše, jasný?!" naklonil se k Petře a zabodl do ní svůj prst.
"Jasný," zakuňkala Péťa. Prohlížela si jeho výhružný prst. Nevěděla proč, ale vzpomněla si na kružítko z hodiny geometrie. Učitelka matematiky byla hrozná příšera. Trpasličího vzrůstu, terorizovala celou třídu matematickými pomůckami.
Na zahradě stála jako obvykle opuštěná jabloň. Na ní se houpalo jedno jablko. Docela opuštěné, jako postava v domě. Všechno vypadalo jako scéna do nějaké divadelní hry. Kulisy byly připraveny, mohlo se kdykoliv začít.
"Máme tady docela pohodlíčko, co říkáš?" ležel Jakub ve vaně a kouřil trávu.
Petra ležela na lavičče, potahovala z cigarety a zírala do modré oblohy.
Na sobě měla modré tričko a těsné kraťásky. Byla k nakousnutí, narozdíl od jablka na zahradě.
"Tak mě napadlo," začal Kuba.
"Zase nějaká z tvých pitomých otázek?"
"Chodíš teď s někym?"
"Jsem moc ráda, že ne."
"Proč?" Kuba vystrčil hlavu z vany.
"Vztahy jsou jako houpačka, nahoru, dolu," Petra se poškrábala na stehně. Uvažovala o tetování. Možná kotvu nebo mořského koníka?Hlavně ne čínské nudle.
Kuba jí pozoroval jako kocour, potáhl z cigarety a zase si lehl do vany. Zaklonil hlavu, zíral do modré oblohy. Hledal mraky, které by se něčemu podobaly. Nemohl najít ani tu blbou ovci. Nic se ničemu nepodobalo, to ho štvalo.
"Kláře se líbíš," nedokončila Petra větu.
Z domu začala hrát hudba.
"Co to je?" vyděsila se Péťa.
"Klavír, seš hluchá?" neztrácel Kuba klid. Cigaretou dirigoval klavírní melodii.
"Neměli bysme vypadnout?"
"Seš jak ustrašená malá holčička."
Petra zmlkla. Zaposlouchala se do melodie. Zněla jí nějak povědomě. Měla ráda klavír, znala pár klasických skladatelů. Když na ní přišla melancholie, pustila si doma klavír.
"Není to Mozart?" vystrčil Kuba hlavu z vany.
"Zalez, to je Beethoven, ty ignorante," usmála se.
"Pardon," zastrčil zase hlavu zpátky. Z vany vycházel jen kouř z cigarety.
Z domu se ozývala klavírní sonáta od Beethovena. Skladba střídala napětí. Chvíli byla klidná, potom zase rychlá, naléhavá.
"Ale hraje docela pěkně," Petra zavřela oči, nechala se unášet hudbou.
"Ale jo, k tomu domu se to hodí. Tak dobrou!" zalehl Kuba do vany. Na obloze bylo jen pár mráčků. Žádný se zatím na nic nepodobal. Což Kubu docela slušně štvalo.
Hudba se blížila ke konci. Finále sonáty bylo bouřlivé, ale nakonec se skladba uklidnila a skončila vyrovnaně, klidně.
"Krása," řekla Péťa.
"Hele, čum!" ukázal Kuba rukou na okno. Levou rukou se opíral o kraj vany, pravou rukou přidržoval cigaretu.
V přízemním okně, za špinavou záclonou se znovu objevila silueta. Věk se podle ní poznat moc nedal. Postava byla hubená, až vyzáblá. Nehybně stála za oknem, skrytá před světem. Vypadala jako z jiných časů, smutně, osaměle.
"Co myslíš že chce?" svraštila Petra obočí.
"Vim já?
"Neztratíme se?" posadila se Péťa opatrně na lavičku. Ruce měla u sebe, jako kdyby se chystala k modlitbě.
"Ten už je dávno ztracenej," mávl rukou Kuba a zase se natáhl do vany.
"Ale že mu to jde dobře, co?" nespustila Péťa siluetu z očí.
"Jen neškodnej, obyčejnej dědek. Kdyby radši zahrál," z vany se vznesl kouř z cigarety. Stoupal pomalu k obloze.
Silueta v okně se trochu pohnula, ruku prostrčila skrz záclonu a přitiskla jí na okno.
"Hele, koukej!" vykřikla Petra.
Kuba neochotně vystrčil hlavu z vany.
"Mňáu!" ozvalo se. Na zahradě se objevila stará známá kočka. Bílá jako sníh, usadila se na kraji vany. Se zájmem si prohlížela Kubu uvnitř staré vany. Hrabala po něm roztomilou packou.
"Zase ta blbá kočka!" zaštěkal Jakub. Vycenil na kočku zuby, ale nepomohlo to.
Petra byla jak zhypnotizovaná. Zírala na dlaň přitisknutou na skle. Nemohla od ní odtrhnout oči. Přišlo jí to tak smutné. Věděla co má udělat, nebo co je potřeba udělat, ale váhala.
Nakonec se zvedla z lavičky a pomalu šla k oknu. Přišla si jako náměsíčná.
Postava za oknem se ani nepohnula, byla z ní vidět jen ruka. Nevypadala tak staře, jak si Petra myslela. Naopak, vypadala docela mladě. O to to bylo smutnější.
Když došla k oknu, chvíli zaváhala. Připadala si jako v nějakém podivném snu. Pomalu natáhla svojí pravou ruku a přitiskla jí na okno. Dlaně se dotýkaly skrz okenní tabulku. Byly skoro stejně veliké.
"Nechceme aby zbytečně plýtval silami. Ať radši hraje, ten dědek," zíral z vany Kuba. Kočka se k němu lísala, chtěla pohladit. "Vypadni, potvoro!" Zápasil Kuba s kočkou.
"Nepotřebujete pomoct?" řekla hlasitě Petra. Ruku měla stále nataženou na okně. Přitisknutou na sklo, na dlaň člověka v domě.
Postava za záclonou zatřásla hlavou ze strany na stranu. Jako když se ve větru zakolébá starý strom.
Ještě chvíli tak spolu stáli, dlaně přitisknuté k sobě, potom postava v okně pomalu zmizela.
"Mňáu!" kočka seskočila z vany a ztratila se ve křoví. To je na kočkách nejhezčí, jak umí elegantně zmizet. Škoda že to neumí lidé.
Petra stála mlčky před oknem. Dívala se se smutkem do okna, ale nikoho už neviděla. Zamyšleně si hrála se svým culíkem a dlouho mlčela.
Z domu se ozvala další klavírní skladba. Klidná, příjemná. Tak tichá, že nebyla skoro slyšet. Člověk musel být naprosto potichu a soustředěný, aby jí vůbec slyšel.
"Že vám to ale trvalo," vylezl Kuba konečně z vany.
"Krásně jsme si popovídali!" usmála se Petra.
"Co to meleš? Vždyť jste si nic neřekli!" nakopl Kuba spadlou větev z jabloně.
"Řekli jsme si toho tolik," zadívala se Petra na svojí dlaň.
"Radši vypadnem, nebo se vrátí ta blbá kočka!" rozhlížel se kolem Kuba. Kočky zrovna nemusel, měl alergii na kočičí srst. A kočky měly asi alergii na něj.
"Lidi toho napovídaj, ale tohle bylo docela něco jinýho," zasnila se. Nikdy nic takového nezažila, s nikým.
"Tak dost, to stačí! Mizíme!" popadl Péťu za ruku a zmizeli jako bílá kočka. Škoda jen, že ne tak elegantně.
V domě dál hrála klidná, tichá melodie. Jen pár akordů a k tomu pár not, které všechno hezky spojovaly.
Bohatě to stačilo.

 

Podzimní romantik

9. listopadu 2018 v 9:08

Eliška s Robertem se procházeli podzimní krajinou. Šli svojí obvyklou cestou kolem Kauflandu, potom kolem paneláků až k přehradní nádrži. V létě sloužila jako "rybník" pro sinice a v zimě jako kluziště pro malé prcky.
Robert s Eliškou se drželi za ruce, barevné podzimní stromy byly zalité sluncem. Byl překrásný den, všechno vypadalo tak odpudivě optimisticky.
"Příroda dokáže vytvořit báječnej kýč," poznamenal Robert.
"Stromy jsou tak krásně barevný. Příští týden si musím nechat udělat přeliv," řekla Eliška. Zkoumala barevné koruny stromů, podzim byl v plné kráse. Kdo měl duši básníka, ten se rozplýval blahem.
"To zase budou depky," zavrčel Robert. Vzpomněl si na všechny ty podzimní depky co ho čekají. Nezachránily to ani podzimní barvy. Na barvy vůbec nebyl, spíš byl barvoslepý. V létě bylo moc horko, na podzim sychravo a v zimě, byla překvapivě zima. Nestálo to za nic.
"Nevrč," zasmála se Eliška. Do ruky si vzala pár barevných listů. Na zemi se jich povalovalo dost. Názvy stromů neznala, zase tak velký romantik nebyla. Listy jí připomněly školku, kde listy barvily a obtiskly na bílou čtvrtku. To byly časy.
"Nejsou od hovna?" prohlížel si Robert listy.
"Ty seš teda romantik," zamračila se Eliška.
Zachumlala se do šály. Ještě si nasbírala pár kaštanů a pomalu se vraceli domů z procházky.
Samozřejmě to všechno vyfotila na Instagram. Na Instagramu měla deset tisíc sledujících. Všechny milovala, i když je neznala.
Tomu se říká láska. Někdy jí přišlo, že ani Roberta pořádně nezná. A to spolu byli už šest let.

Doma Robert zkoumal nové zprávy na Facebooku. Samé blbosti, nic důležitého. Ani jeden z kamarádů se intelektuálně neosvědčil. Alespoň ne ve virtuálním světě.
Snad jedině kamarád Jakub, ten jediný byl schopný přečíst jednu knihu za rok. Nebo aspoň novinový článek. A když ne článek, tak aspoň titulek a obsah si domyslet. Lepší než nic. Člověk nesmí mít velké nároky. Nakonec ani Robert nebyl žádný velký čtenář. Titulky bohatě stačí. Hlavně v partnerských hádkách.
Eliška si nastavila na telefonu nové pozadí. Podzimní listí v parku. Podzimem byla doslova nakažená, nachcípaná. Z jedné stránky na internetu, stahovala ty nejkýčovitější fotky na světě. Milovala je.
V televizi běžel diskusní pořad, kde řečnila starší psycholožka. Vypadala jako kopie ženy za pultem. Snad ji pod nosem rostl i tmavý knírek. Lepší nevědět.
Moderátorka vypadala jako po stopadesáté repríze. Znuděně kladla otázky.
"Lidem chybí sluneční paprsky. Venku je chladno, tma a to negativně působí na psychiku," řečnila v TV psycholožka.
"Dá se s tím něco dělat?" řekla moderátorka, skoro u toho zívala. Každý rok se ptala na ty samé podzimní deprese. Odříkala by to sama, ale neměla titul z psychologie, takže by neměla tu váhu. Podzimní deprese nikdy neměla, ale měla je ze všech těch odborníků na podzimní deprese. Nesnášela svojí práci, svůj plat ale milovala.
"Radujte se z malých věcí. Jezte ovoce, dělejte co vás baví a naplňuje. Také můžete zkusit fototerapii," dodala psycholožka. Vypadala jako kdyby utekla z blázince. Umaštěná hlava, tik v oku a špinavé brýle. Záclony v jejím bytě, vypadaly nejspíš úplně stejně.
"Vidíš, jak se umím radovat z malých věcí," zamávala Eliška barevným listím před Robertovým obličejem.
"Co bude k večeři?" zabručel Robert. Z procházky mu vytrávilo. Jeho žaludek zahrál krátkou symfonii. Možná veliký Beethoven by ji použil. Kousek žaludeční melodie k nějaké své skladbě.
"Ty seš vážně romantik," zabručela Eliška a šla udělat míchaná vajíčka. Občas toužila vyměnit partnera za nějakého citlivého hezouna z televize. Nějakého Rodriga z pitomé venezuelské telenovely.
Vajíčka měli bio od příbuzných. Škoda že Robert nebyl bio romantik.

V TV potom dávali počasí. Sexy rosnička na vysokých podpatcích slibovala krásný podzim. Do televize jí osobně vybral sám pan ředitel. Udělal důkladný transparentní průzkum u sebe doma v posteli.
"Ten si strč někam, ty krávo!" Robert vytáhl z kapsy kapesník a zatroubil na něj jako slon. Možná by z něho byl dobrý hráč na pozoun.
"Ovládej se trochu!" vykoukla znechucená Eliška z kuchyně.
"To je ten tvůj blbej podzim!" zatroubil znovu Robert.
"Podzim jsou tyhle listy!" strčila mu barevné listy pod nos.
V kuchyni se zatím pálila míchaná vajíčka. Vypadala jako moderní obraz z nějaké super futuristické galerie. Stačilo připsat slavné jméno a peníze byly doma.
Robert rukou odstrčil Eliščin barevný podzim a znovu zatroubil.
"Pálej se ti vajíčka!" prohlížel si Robert obsah kapesníku.
"Ty ses vážně nechutnej!" zahodila listy na stůl.
Běžela rychle do kuchyně, aby zachránila míchaná vajíčka od neznámého umělce.

Vajíčka se naštěstí povedlo zachránit. Nakrájela k nim rajčata, okurku a žlutou papriku. Samé krásné podzimní barvy. Chtělo by to novou kuchařku, napadlo Elišku. Doma jich měla celý regál v knihovně. Jediné co z nich ale vyčetla, byla pikantní vajíčka s pažitkou. Pažitku nikdy doma neměla. Ještě se naučila z kuchařky správně strouhat sýr. To bylo asi tak všechno.
Robert si zadumaně prohlížel obsah kapesníku.
"Hele Eli," řekl.
"No?"
"To vypadá jako ty tvoje míchaný vajíčka!" porovnával obsah kapesníku a obsah na talíři.
"Ty ses vážně nechutnej!" řekla znechuceně Eliška. Její vajíčka byly na Michelinskou hvězdu, tím si byla jistá. Všechno co dělala, považovala za perfektní.
"To je žloutek nebo skořápka?" šťoural se Robert vidličkou v jídle. V obličeji byl celý bledý, nejistým pohledem zkoumal obsah talíře. Vypadal jako královský ochutnávač před svojí smrtí.
Eliška toho měla tak akorát dost. Popadla talíř s vajíčky a vyhodila ho vztekle do koše. Potom přišlo na řadu podzimní listí. Ta také skončilo v koši. Poezie a slunce z procházky byly nenávratně pryč. Aspoň pro dnešní den. Elišce přišlo, že snad po celý život.
"Paráda!" nalovil Robert v televizi fotbal, hned měl lepší náladu. Na tváři měl spokojený úsměv. Maličkou vlnku, která vypadala komicky. Ta vlnka šla Elišce příšerně na nervy!
Eliška mlčky seděla na pohovce a zírala na partu chlápků, co se honili za kulatým míčem. Kreténi, pomyslela si. Nevraživým pohledem si prohlížela Roberta. Kretén, pomyslela si. Aspoň Robert neměl na hlavě tak debilní účes, jako někteří fotbalisté v televizi. Příšery v trenkách!
"Asi zajdu na tu fototerapii," řekla zamyšleně. Rukou si hrála se svým culíkem. Dělala to vždycky, když měla špatnou náladu. Tahala za něj, jako zvoník, co tahá za provaz od zvonu.
"Škoda peněz, v Kauflandu koupíme silnější žárovky a je to," prohodil praktický Robert, oči přilepené na fotbalistech. Obdivoval jejich přihrávky a taktiku. Jen kdyby to nekazili ti rozhodčí!
"To je teda podzim," zabručela Eli.
Do obličeje si svítila baterkou, kterou našla v šupleti. "Radujte se z malých věcí. Jezte ovoce, dělejte co vás baví a naplňuje!" opakovala si potichu jako mantru.
"Gól!" zařval nadšeně Robert. Vyskočil z pohovky na nohy a skákal na místě jako gumídek. Vypadal tak trochu jako blázen bez svěrací kazajky.
"Dělejte co vás baví!" opakovala si s pláčem Eliška. Schoulená na pohovce, svírala pevně v rukou baterku, která pomalu slábla. Až nakonec zablikala naposledy a přestala svítit úplně.
"Doprdele," procedila skrz zuby Eliška.
Za oknem foukal podzimní vítr. Šeptal barevným korunám stromů o podzimu.

Na stage

27. srpna 2018 v 11:31
Dan s Matějem a Helenou jeli autem do místní večerky. Koupit nějaký alkohol a něco k jídlu. Tráva potřebuje zajíst.
"Neumím césky, neumím césky!" zlobil Matěj ve večerce vietnamce. Staršího chlapíka s knírkem.
"傻瓜!" mával naštvaně asijský stařík rukama.
V překladu to znamenalo něco jako hloupá tykev.
"Nauc se césky!" zařval Matěj.
"Ať máš velký cécky!" doplnila Helča.
Potom parta vypadla z večerky.

Nasedli do auta a jeli na své oblibené místo. Jeli na stage. To bylo jejich posvátné, poutní místo.
Šlo o staré nepoužívané nádraží. Plné nedopalků, špíny, odpadků, bezdomovců a jiných podivných existencí. Něco jako wellness pro chudé.
"Hele, pusť tam nějakou mjůzik!" cpal se Matěj v autě brambůrkama.
"Ty vole, tady budu mít všude bordel!" zlobil se majitel auta Dan.
Dan byl hodný chlapec, který občas potřeboval relax na stage.
Měl po maturitě a pracoval v jednom hotelu jako recepční. Předtim dělal skladníka.
"Ta praštěná ezo kráva, dneska všude vyvěsila "vánoční" řetězy, že prej nám dodaj pozitivní energii!" mluvil Dan o majitelce hotelu.
Vážila 150 kg a byla chodící zlatnictví a šamanka v jednom.
"Že si radši nestrčí svíčku do zadku!" doplnila Helča.
Helča pracovala jako dělnice v jedné továrně.
Ani nevěděla na co. Ráno prostě přišla, vypla mozek u pásu a potom ho zase zapla, když vyšla z továrny.
"Dělej, nech tam toho Řitmuse," komentoval Matěj rádio. Nějaká předpověd počasí ho nezajímala. Nesnášel když prerušili v rádiu písničku. Hity se prostě nemají přerušovat. To je jako přerušit něčí soulož.
Matěj nepracoval. Neměl školu, poflakoval se tak různě kolem. Bydlel u rodičů.
"Voni bydlej u mě, ty vole!" bránil se vždycky.
Doma měl králika Abdula.
"Proč mu radši neříkáš Azurit?" smála se Helča.
"Seš blbá!" na svého králíka nedal Matěj nikdy dopustit. Rád si s nim povídal, byl to jeho věrný zvířecí kamarád. Občas lepší než lidi.
"Vystupovat panstvo! Jde se na stage!" zavelel Dan.
Byli na místě.

Konečně si udělali piknik u starého nádraží. Seděli na oprýskaném betonu, poblíž starých kolejí a užívali si pohodu.
"Dej mi ještě cígo!" Matěj předváděl disko tanec a hrozně se u toho smál.
"To víno je horší jak krabicák!" pila Helča víno přímo z láhve. K tomu sí dávala veselou cigaretku.
"Můj fotr je takovej blbec!" ulevila si Helena.
"Myslíš že seš jediná?" kopal Matěj nohama i rukama. Jeho tanec vypadal spíš jako nějaký záchvat.
"Tanec svatého Víta!" chechtal se Dan. Hlavní zásobovač veselých cigaretek.
Matěj tancoval na jedné noze. V jedné ruce láhev vína, v druhé ruce veselou cigaretku. Svět se s ním točil, nebo on točil se světem.
"Můj fotr mě osahával!" šklebila se Helča.
"Kecáš!" zařval Matěj. Zaklonil hlavu a zíral do modré oblohy.
Bylo léto, takže světlo vydrželo dlouho do večera.
"Fakt, sahal mi na kozy!" Helena měla pořádné vyvinuté porpsí.
"Na tebe by nikdo nesáhnul ani klackem vod hovna!" ukončil Dan diskusi.
Všichni se dali do smíchu.

V tom přijela bilá dodávka. Poblíž starého nádraží byl podivný sklad. Garáž s velkým řetězem. Kdo ví, co tam všechno skladovali.
"Co je to tady za bordel?" vyskočil z dodávky starší chlápek, rovnou na stage.
"Co je vám potom?" odpověděl Dan.
"Tak to vy tady děláte ten bordel?" řekl chlápek, celý rudý v obličeji. Rukou ukázal na odpadky kolem. Na nedopalky od cigaret.
"To není naše!" řekl Dan. Snad jen ty nedopalky, které po sobě hned uklidili.
"Jo!" přidali se Matěj a Helena.
"Vy hovada! Vy kreténi, to si po sobě uklidíte!" řval chlápek. Rudý jako řepa, jeho prasečí očička probodávala celou partu.
"Co si to dovolujete?!" odpověděl klidně Dan.
"To si uklidíš ty debile jeden! Ty hovado, ti natrhnu řiť!" řval chlápek, až mu létaly z huby sliny, jako nějaký bernardýn.
"Jste snad homosexuál?" prohodil Daniel vážným hlasem.
"Ty podělanej hajzle jeden! Ti rozkopu prdel!" bernardýn cenil zuby.
Dan se postavil a šel rovnou k rozzuřenému chlápkovi.
"Milý pane, vy chcete civilizovaný svět. Ale to byste se napřed také musel civilizovaně chovat!" řekl vychovatelským tónem Daniel.
"Nechceš dostat civilizovaně přes držku?!" chlapík byl v obličeji nebezpečně rudý. Vypadal jako vařená řepa.
"Pane, pro vás je civilizace škoda," uzavřel diskusi Dan a vrátil se zpátky na stage.
"Vrať se zpátky na strom!" zakřičela Helena.
Starší chlapík vyjeveně zíral před sebe. Děsilo ho také mohutné poprsí Heleny.
"Neumí césky, neumí césky!" chechtal se Matěj.
Muž z bílé dodávky stál jako opařený. Jeho hlava se nezmohla na jedinou větu, myšlenku. Nezmohla se už vůbec na nic. Možná do konce života.

Škoda těch starých časů. Nádraží o několik měsíců srovnali se zemí.
"Zbořili nám stage!" řekl smutně Dan.
Matěj s Helenou ztichli.
Partička pak držela minutu ticha, za zbořenou stage.
Život šel dál.
 


Návštěva v léčebně

9. července 2018 v 17:11
Vincent ležel v nemocnici v bílém pokoji. Blázinec oddělení číslo 23. Stará budova, co pamatovala lepší časy.
Prázdným pohledem Vincent mžoural do proužků světla na stropě. Mříže v okně vytvářely stíny na oprýskaném stropě.
Z vedlejších pokojů byl slyšet hlas pacientů a sestřiček. I když měl Vincent zavřené dveře. Nějaký pacient se zrovna rozčiloval.
Za oknem pálilo letní slunce. Ptáci a venkovní zahrada vytvářeli příjemnou kulisu.

V neděli Vincenta navštívil kamarád Dalibor. Jeho nejvěrnější, nejspolehlivější přítel.
Dalibor byl hubený třícátník se stylovým účesem a mušketýrským knírkem. Na nose měl brýle jako Harry Potter.
"Nesnáším ten smrad," zabručel, když šel chodbou léčebny.
Přemýšlel, jaký saponát používají.

Vincent ležel odevzdaně v pokoji a zíral do proužku světla.
Dalibor se posadil vedle něho na postel.
"Tvoje oblíbený!" vytáhl Dalibor z igelitové tašky kulaté sušenky.
Jemně Vincentovi otevřel ústa a jako hostii vložil kulatou sušenku na jazyk.
Ústa mu zase zavřel a pohladil Vincenta po tváři.
Ptáci venku vesele prozpěvovali.

Dalibor si všiml, že na nemocničním stolku leží dopis. Jeho dopis, zaslaný Vincentovi. Obálka byla stále zalepená.
Roztrhl obálku a začal číst:
S Petrou jsme konečně vymalovali byt. Byla to pěkná makačka. Víš jak jsem zručný.
Malá Ema teď hrozně zlobí. Pořád by chtěla třešničková lízátka. Petra se stala nepřítelkyní cukrů, tak se neustále dohadujeme.
Jinak teď pracuji na svém prvním románu. Doufám že ty také něco tvoříš.
Dlouho ses už neozval, co je s tebou Vincente?
Dopis pokračoval dál. Skončil podpisem.
Tvůj Dalibor.

Dalibor přestal číst. Zadíval se do Vincentových prázdných očí.
"Šílenství je jako šachová partie. Člověk nesmí dostat šach mat," řekl si pro sebe v duchu.
Lehl si vedle Vincenta. Postel nebyla zrovna moc pohodlná.
Společně pak zírali do stropu, na pruhy světla.
"Udělejte rozestupy," natáhl Dalibor ruce k proužkům světla.
"To se dělá takhle," zahuhlal namáhavě Vincent a pokusil se natáhnout ruku ke stropu.

A tak tam spolu leželi. Drželi se za ruce a měli pocit, že splývají s bílým pokojem.
Možná si ho jen vymysleli.
Možná si bílý pokoj vymyslel je.


Letní románek

23. června 2018 v 15:52
Slunce pálilo, předpověď na ten den hlásila tropy. Něco kolem třiceti stupňů ve stínu.
"Hrozný vedro," zabručel Radek. Čekal na Lenku na zaplivaném nádraží, spíš zřícenině.
Jeden houmlesák se pařil ve špinavých hadrech. Příšerně smrděl. Chodil po nádraží a žebral drobné na pivo.
Lidé se mu vyhýbali jako kdyby měl lepru.
Směšné bylo, že na zřícenině nádraží trůnila jedna bezpečnosti kamera.
Radek si stoupl před ní a ukázal vztyčený prostředníček.
Pražce byly rozpálené, jedna dáma s kufříkem na kolečkách se skoro přerazila. Naštěstí pád zabrzdila. Vypadalo, že má namířeno do lázní. Doufala že uloví nějakou dobrou partii.
Lenka byla mladá básnířka, což Radka štvalo.
Nechápal to. Taková pěkná tvářička, prsíčka na pružném tělíčku.
"A vona musí doprčič básnit," odplivl si Radek.
"Na nástupišti číslo 1 nastupujte do rychlíku 934..." hlásil hlas na nádraží.

Přijela špinavým vlakem, v letních šatech přitahovala mlsné pohledy starých i mladých kocourů.
"Velký bratr nás sleduje!" ukázala Lenka na kameru.
Zase ty její chytrý kecy, hltal její dva dortíčky zabalené v bílých letních šatech.
"Ty vole ty nemáš podprsenku!" řekl nadšeně Radek.
"Je hrozný vedro," usmála se Lenka. Krásné voněla levandulí.
"Jdem!" popadl ji za ruku a vypadli ze zaplivaného nádraží.

Táhnul ji do nejbližšího parku. Nikdo tam nechodil. Byla tam černá skládka, bezdomovci a hrozný smrad. Tam budou mít klid.
Těšil se, jak si rozbalí ty dva její dortíčky. Borůvkový dortík s tvarohovou náplní za 100 Kč někde v kavárně. Vybalí je z šatů bílých jako papír.
"Na druhou kolej přijel osobní vlak z Liberce," bylo zdálky slyšet hlášení z nádraží. Nejspíš hlas osudu.
"Myslíš že nás nikdo nevidí?" rozhlížela se kolem Lenka.
Radek už nevnímal co Lenka říká. Vnímal jen její nahé tělo. Jeho záhyby a otvory. Připadal si jako v transu. Načal borůvkový dortík.
Bezdomovec z nádraží se dobelhal do svého domku ve smradlavém parku.
Zalezl do pomočeného spacáku a s milým úsměvem sledoval mladý pár v akci. Vzpomínal na své staré lásky, když ještě byl člověkem.
"Miluju tě!" vzdychala Lenka.
"Dortíčku za stovku!" zahuhlal vzrušeně Radek.
A to byl konec nebo začátek jejich letní lásky.



Docela obyčejný pátek

20. června 2018 v 18:32
"Konečně pátek!" řekl ráno Daniel v posteli. Zalepené oči jako vteřinovým lepidlem.
Z mobilu začalo hrát rádio: "Dávejte pozor na silnicích, krásný nový den moji miláčci!" hejkal v rádiu moderátor. Byl tak odporně pozitivní, že mu to snad nikdo nevěřil.
Daniel vzal do ruky mobil. Kdysi by vzal do ruky jako první penis, ale časy se změnily. I když měl ranní erekci.
"Čtyři sta přátel," pročítal si nejnovější zprávy na Facebooku.
Jedna kamarádka vyfotila koně, druhá snídani a kamarád Lukáš selfie na záchodě. Partička byla kompletní.
Dan se přidal ke skupině "Smažte Facebook!". Podle návodu ho smazal za pět minut.
"Váš účet bude smazán do 14 dnů!" oznámil se smutným smajlíkem Facebook.
Dan zíral do mobilu. Cítil se skvěle, chytře. Konečně to té zlotřilé korporaci pořádně nandal.
Potom si uvědomil tu hroznou samotu. Čtyři sta přátel bylo pryč. Nejspíš v koši.

Z práce do práce. Tak mu vždycky splynul celý všední týden. Každodenní kolotoč, pouťový kolotoč s otravnou hlasitou muzikou.
Ráno pospíchal na autobus s věčně naštvaným řidičem Vaňkem.
"Nemluvte za jízdy s řidičem!" ukazoval Vaněk na ceduli.
"Vždyť ještě nejedem?!" řekl Dan, když nastupoval do autobusu.
Vaněk zavrčel.
"Nemluvte za jízdy s kýmkoliv!" vylepšil Vaněk ceduli.

Odpoledne Daniel jezdil domů z práce tramvají. Pojízdným domovem důchodců. Aspoň tak mu to někdy připadalo.
"V Kauflandu mají teď levnější máslo. Ale zítra budou v Lídlu levnější rajčata! Nějaká akce!" řekla jedna z důchodkyň, jako kdyby šířila nějaké evangelium.
Na hlavě měla zelený klobouček jako britská královna.

Večer si Dan zašel s přítelkyni Sabinou do lesa na procházku. Přidal se k nim i bratr Sabiny, chytrolín Petr. Tlusťoch, co se hrozně potil.
"Může padnout vláda, vyostřuje se spor, ale já bych..." řečnil Petr.
Ten idiot měl ždibec vzdělání a už do všechno kecal.
"Vstřícný postoj, to ano. Ale podle části pozorovatelů," rozebíral dál Petr situaci ve vládě.
Dan nešťastně zakroutil hlavou.
Sabina chytila Dana za ruku, aby mu dodala sílu.
V lese byl slyšet datel. Na hlavě červenou kšiltovku, makal jako šroub.
"Nepotřebujeme mravnost, ani náboženství, stačí obyčejný..." mával Petr rukama. Jako kdyby les byla nějaká tribuna.
Sabina s Danielem si pevně tiskli ruce.

Když se Dan se Sabinou vrátili z procházky, udělali si skromnou večeři. Slanina s vejci. K tomu obloha fitness zeleniny. Aspoň tak to prodávali v krámě.
"Vejce z podestýlky!" řekla Sabina hrdě. Dělala něco pro dobro zvířat.
"Hm," pokrčil Daniel rameny.
Po jídle na to vlítli taky do podestýlky.
"Roztahuje nohy, stejně jako když zívá," napadlo Dana. "Div že si nevyhodí čelist z pantů!"
"Říkal jsi něco?" řekla Sabina.
"Nic," řekl celý zpocený Dan a pokračoval v sexuálním tělocviku. Nebo spíš harakiri.
Zrovna prováděli Venušinu polohu z Kamasutry. Div že se u toho nezabili.
Ze zapnuté TV jako kulisy, mluvil primář o operaci páteře.

"Všude se mluví o lásce, ale nikdo ji nezažil," řekl potom Dan večer u televize.
Sabinka pokrčila rameny.
"Společenská dohoda, hra na lásku," řekl Daniel.
Sabina mlčela. Nesnášela, když se Dan zhulil a pak se snažil filozofovat.
Měla chuť mu podat jed, jako tenkrát Sokratovi.
"Nebo aspoň vyhnanství," zabručela si pro sebe Sabina.
"Říkala jsi něco?" řekl Dan.
"Nic," zavrčela Sabina.

V noci se Danovi zjevil anděl.
Drobátko skepticky si ho prohlížel.
"Málo světla, nějak špatně nasvícený," řekl zamyšleně Dan. Ještě částečně zhulený ležel v posteli. "Málo světla na anděla!"
Anděl rozpačitě pokrčil křídly.
"Já vim, v uspěchaný době jsem propadl až moc velký ironii," narovnal si Dan polštář v posteli.
Anděl se pousmál.
Z otevřeného okna zafoukal noční vítr a sfoukl anděla jako svíčku.
Zmizel.

"Fakt! Stál tam jako vyřezanej ze dřeva, nekecám!" vyprávěl ráno v sobotu u snídaně Sabině.
"Co říkal?" zívla Sabina, oči ještě napůl zavřené.
"Mlčel," řekl Daniel.
Sabina si mazala marmeládu na rohlík. Anděl s rohlíkem jí podivně splývali. Potřebovala kafe, aby se probrala.
"Jen potom řekl," snažil se vzpomenout si Dan.
"No?" zívla znovu Sabina.
"Nedivil bych se, kdyby zítra pořádně sprchlo," vzpomněl si Dan na slova anděla.
"To abych si vzala deštník," zahuhlala Sabina. V ústech narvaný rohlík s marmeládou. Chystala se do Lídlu pro rajčata v akci.
Daniel se zamračil. Doufal, že to nebyl pokyn ke stavbě archy. V hlavě si snažil vybavit něco o Noemově arše.
"Čekáme polojasno až zataženo, místy přeháňky," zaznělo z rádia.
Za oknem začalo drobně pršet. Snad z toho nebude další biblická potopa, napadlo Dana.
"Mám vzít cherry rajčátka nebo keříková?" řekla Sabina. Mazala si další rohlík jahodovou marmeládou. Z rohlíku měla nejraději zakroucené prdelky.
Dan neodpověděl, mlčel. Díval se z okna jak drobně, ale hustě prší. Vyhlížel Noemovu archu.
V rádiu začala hrát písnička Rainy day od Nightwork.

Přijít o všechno

8. června 2018 v 9:31
Malý Petřík se dloubal v nose. Se zájmem sledoval televizi. Nejnovější zahnutou televizi do všech stran a alternativních vesmírů.
Otec Michal ho chtěl napomenout, ale pak si vzpomněl, že je taky chlap.
"Přišel jsem o všechno!" řekl chlápek v televizi. Nějaký pitomý detektivní seriál. Díl 887.
"Přišel jsem o všechno!" opakoval Péťa se smutkem v hlase.
Jeho otec se na něj pobaveně zadíval. Ve stoje jedl jogurt. Měl chlupatá prsa jako orangutan a na hlavě pleš. Na sobě žluté tílko s červeným banánem.
"Tati, co bude po smrti?" zeptal se Petřík.
"Lidi nastoupí jako fotbalový mužstvo na trávník a rozhodčí rozdá žluté a červené karty," řekl Michal. Nabral další lžičku jogurtu ve slevě. Žádné velké kousky ovoce.
Petřík přepnul program, 887 díl ho přestal bavit.
V TV začala hrát rocková kapela. Bubeník mlátil jako blázen do bicích a klávesista zběsile cestoval prsty po klávesách.
Nedalo se to poslouchat.
Malý Péťa se podobal malým křovákům. Seděl tak stejně na bobku na zemi a s tázavým pohledem všechno sledoval. Vypadal, jak když chce v pokoji rozdělat ohníček.

Otec orangutan odnesl Petra do postele. Při zpáteční cestě šlápl na psí hračku. Ta hlasitě zapískala.
"Krucinál," proklel otec psí hračku.
V TV hrál pořád rozparáděný klávesák s bubeníkem. Vypadali jako šílení.
"Přišel jsem o všechno!" opakoval si otec po Péťovi. Muzikanti hráli, jako kdyby přišli o všechno, pomyslel si Michal.
Na obličeji měli černé brýle.
Byli slepí.

Výlet do Máselné Lhoty

20. listopadu 2017 v 21:02
Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné.
Důchodci zápasili v Kauflandu o zlevněné máslo. Slétli se kolem poslední krabice jako holubi.
"Neberte mi to z ruky!" volala paní Magda. Stará paní, která žila sama v malém panelákovém bytečku. Měla kocoura jménem Zdeněk. Po manželovi.
Pan Dobiáš, který čekal na operaci kyčle, skočil šipku rovnou do krabice s máslem.
"Zastavte ho někdo!" řvali lidi kolem.
Paní Magda se přetahovala s jinou dámou o kostičku másla. Vzpomněla si na seriál Walker Texas Ranger a provedla otočku s kopem.
Chuck Norris by na ni byl hrdý.
Protivník, stará dáma, letěla rovnou do krabice za panem Dobiášem.
Dobiáš se válel v máslech spolu s poraženou dámou.
"Pojdťe, já vám pomůžu!" řekla paní Magda.
Pan Dobiáš slzel dojetím. Ve svém věku už nečekal dobré zacházení.

Venku před Kauflandem pan Dobiáš daroval paní Magdě kostky másla.
"Moc vám děkuji!" řekla Magda. Byl to krásnější dárek než růže.

Později, když ho pozvala na mazanec k sobě domů, vyřezal jí z másla květ růže.
"Ta je pro vás!" řekl sladce Dobiáš.
Paní Magda popadla růži a namazala jí na krajíc chleba.
Dobiášovi zamrzl úsměv, ale když mu Magda nabídla půlku chleba, zase se rozzářil.

"Nečekal jsem, že ještě v životě najdu lásku!" pronesl pan Dobiáš.
"Příteli!" řekla paní Magda.
Odložili pak své zuby do společné skleničky a ulehli do postele.
"Máslo, máslo, máslo!" šeptal Dobiáš něžně do ouška paní Magdy.
Ta sladce spala. Na obličeji pleťovou masku z másla.

Na víkend plánovali výlet do Máselné Lhoty.
Předpověď na ten den byla příznivá, tak proč zůstávat celý den zavřený doma?
Měsíc na nebi byl krásně žlutý, připomínal kostku másla.

Nakreslíme si berušku

20. listopadu 2017 v 21:00

Děti ve školce kreslily křídou na chodník. Na asfaltovém chodníku byl čilý ruch mravenců. "Zvířata na vozovce, průjezd se zvýšenou opatrností!" Hlásilo by rádio.
Malý klučina Jakub v trenýrkách s delfínem vypaloval lupou mravence.
Na obloze pálilo letní slunce. Ještě že Bůh neměl stejný nápad.

"A teď si nakreslíme berušku!" řekla učitelka. Mladá sympatická slečna v modrém tílku. Jmenovala se Zuzka, její legíny přitahovaly pohledy tatínků.
Děti poctivě malovaly křídou na chodník. Malá Anička namalovala berušku. Franta udělal puntíkatý tank.
Malý Jakub chvíli zapřemýšlel a nakreslil kosočteverec. Potom dodělal všechny čárky okolo, jak se sluší a patří.
"Co to kreslíš, Jakube?!" vyděsila se učitelka Zuzka.
Pozdě. Přivolaná policejní hlídka jí už vedla v poutech. Obvinění: Sexuální obtěžování.
"A taková milá holka to byla," říkaly si sousedky v domě Zuzky. "Dneska je úchyl na každém kroku!" zakončily debatu.
Později se rozšířila legenda, že Zuzka chodila po školce v tangách, bez podprsenky a nutila děti pít vodu ze záchodu.

Zuřiví rodiče vzali školku útokem. Z ředitelny zbyla kůlnička na dříví. Paní ředitelka odmítala jít do práce.
Malý Jakub si před školkou zapálil cigaretu a poznamenal: "Ta kráva měla povadlý kozy a táhlo jí z huby!"
Rodinka Jakuba zůstala stát jako opařená.
"Navíc neuměla hrát pořádně na klavír!" dodal znechuceně Jakub. Na svůj věk vyspělý chlapec.
Rodiče souhlasně pokývali hlavou. Velký prohřešek učitelky ve školce.
"Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví!" sdílel Jakub na svém Facebooku. Připojil obrázek povadlého penisu.
Na obloze letělo letadlo. Rozprašovalo další dávku chemtrails. Lidé dole už jí potřebovali.

Malému Jakubovi se konečně povedlo lupou upálit zaživa mravenčí královnu.
Kusadla se jí ještě chvíli pohybovala. Jako kdyby chtěla něco říct.
Byl krásný letní den.
"Nakreslíme si berušku!"

Vánoční stromek František

18. srpna 2017 v 11:31


Důchodce Brabec uvažoval, jaké to bude natáhnout bačkory. Kdysi četl krátký článek o nirváně, východním náboženství. Představoval si tělocvičnu plnou hezkých holek v legínách, které cvičí jógu.
"Parta mladistvých terorizuje sídliště!" kříčela dramaticky reportérka v TV. Vypadala, jako kdyby si odskočila od kolotočů.
Dětský gang přepadal chodce, cyklisty, pejskaře. Jednou vykradli samoobsluhu, kde se sami obsloužili a potom se projížděli sídlištěm v plastové popelnici na papír.
"Třiďte odpad!" poučoval billboard.
Divokou jízdu zakončili přejetím staré babky, které ukradli zubní náhradu.
"Myslete na svoji budoucnost!" zubil se politik na dalším billboardu.
Stará paní přežila. Hlasitě proklínala třídění odpadků. Za svůj život nikdy netřídila. Nejspíš jí dohnala karma.
"Fungování vesmíru je záhada," kroutil hlavou Brabec. Vypnul televizi.

Brabcův přítel František na všechno rezignoval. Díval se jen z okna. Vypadal jako dvěstěletý mnich, ovšem bez nabité moudrosti.
"Ahoj Franto!" zamával Brabec venku před panelákem. Chystal se na svojí obvyklou trasu od žlutého paneláku k zelenému a zpátky.
Franta se ani nepohnul. Stál za oknem jako ve výloze.
"Neumím psát básně," napadlo Brabce venku při procházce. Co až se dostane tam někam do nirvány? Ten usměvavý chlapík Buddha se na něj usměje a on řekne co? Chtělo to nějakou básničku, jako na Mikulášské besídce.
"Copak, dneska do města?" řekla sousedka s nákupem.
Brabec se zarazil. Uvědomil si, že přešel zelený panelák, dostal se dokonce až k modrému.

Vrátil se zpátky domů. Před panelákem byl rozruch.
"To je hrůza, pane Brabec!" řekla dychtivě sousedka. Konečně se něco dělo.
Viděl jak za oknem dva saniťáci odnášeli Frantu. Vzali ho do rukou jako nějakou ztuhlou figurínu.
"Takhle tam byl prý několik dní!" vychutnávala situaci sousedka. Zažívala svých 15 minut slávy.
Brabec se chvíli smutně díval do prázdného okna. Bude mu chybět. Zvykl si na Františka. Každou procházku mu zamával. Možná ho tam měli ještě chvíli nechat. Pro štěstí. Jako vánoční stromeček, po čase odstrojit a uklidit.
"Hele už ho nesou!" vyrušila ho sousedka.

Doma si Brabec pustil televizi. Udělal si čínskou polévku ze sáčku. Kuřecí nudlová, tisíce příchutí a přitom chutnají všechny stejně. Možná jako lidi, možná jako Franta, napadlo Brabce.
"Zítra bude polojasno, místy oblačno," zaznělo z televize. Polonahá rosnička se procházela jako na mole. Div že nezakopla na "metrovém" podpatku.
"Vodní dravá ryba na pět," okusoval Brabec zamyšleně propisku. Možná že se přihlásí na kurz keramiky. Nerad by skončil jako vánoční stromeček Franta. Nesnášel keramiku. Nebo seniorský turistický oddíl? Jenže tyhle pochody smrti ho děsily.
"Couro!" zařval někdo venku.
Rychle vstal, odhrnul záclonu. Možná že zkusí seznamku na internetu. Až zjistí jak se zapíná prohlížeč.
"Milane, prosim tě!" držela venku hezká dívka mladíka za rukáv.
Z kuchyně si přinesl čínskou polévku. Jako kuře moc nechutnala. Jedl ve stoje a zíral z okna. Záclonu přes hlavu.
"Milane!" prosila dívka.
Nabral lžící kuřecí vodu. Za tohle všechna ta kuřata umírají? Asi zkusí ten pochod smrti.

Kam dál