Návštěva v léčebně

9. července 2018 v 17:11
Vincent ležel v nemocnici v bílém pokoji. Blázinec oddělení číslo 23. Stará budova, co pamatovala lepší časy.
Prázdným pohledem Vincent mžoural do proužků světla na stropě. Mříže v okně vytvářely stíny na oprýskaném stropě.
Z vedlejších pokojů byl slyšet hlas pacientů a sestřiček. I když měl Vincent zavřené dveře. Nějaký pacient se zrovna rozčiloval.
Za oknem pálilo letní slunce. Ptáci a venkovní zahrada vytvářeli příjemnou kulisu.

V neděli Vincenta navštívil kamarád Dalibor. Jeho nejvěrnější, nejspolehlivější přítel.
Dalibor byl hubený třícátník se stylovým účesem a mušketýrským knírkem. Na nose měl brýle jako Harry Potter.
"Nesnáším ten smrad," zabručel, když šel chodbou léčebny.
Přemýšlel, jaký saponát používají.

Vincent ležel odevzdaně v pokoji a zíral do proužku světla.
Dalibor se posadil vedle něho na postel.
"Tvoje oblíbený!" vytáhl Dalibor z igelitové tašky kulaté sušenky.
Jemně Vincentovi otevřel ústa a jako hostii vložil kulatou sušenku na jazyk.
Ústa mu zase zavřel a pohladil Vincenta po tváři.
Ptáci venku vesele prozpěvovali.

Dalibor si všiml, že na nemocničním stolku leží dopis. Jeho dopis, zaslaný Vincentovi. Obálka byla stále zalepená.
Roztrhl obálku a začal číst:
S Petrou jsme konečně vymalovali byt. Byla to pěkná makačka. Víš jak jsem zručný.
Malá Ema teď hrozně zlobí. Pořád by chtěla třešničková lízátka. Petra se stala nepřítelkyní cukrů, tak se neustále dohadujeme.
Jinak teď pracuji na svém prvním románu. Doufám že ty také něco tvoříš.
Dlouho ses už neozval, co je s tebou Vincente?
Dopis pokračoval dál. Skončil podpisem.
Tvůj Dalibor.

Dalibor přestal číst. Zadíval se do Vincentových prázdných očí.
"Šílenství je jako šachová partie. Člověk nesmí dostat šach mat," řekl si pro sebe v duchu.
Lehl si vedle Vincenta. Postel nebyla zrovna moc pohodlná.
Společně pak zírali do stropu, na pruhy světla.
"Udělejte rozestupy," natáhl Dalibor ruce k proužkům světla.
"To se dělá takhle," zahuhlal namáhavě Vincent a pokusil se natáhnout ruku ke stropu.

A tak tam spolu leželi. Drželi se za ruce a měli pocit, že splývají s bílým pokojem.
Možná si ho jen vymysleli.
Možná si bílý pokoj vymyslel je.

 

Letní románek

23. června 2018 v 15:52
Slunce pálilo, předpověď na ten den hlásila tropy. Něco kolem třiceti stupňů ve stínu.
"Hrozný vedro," zabručel Radek. Čekal na Lenku na zaplivaném nádraží, spíš zřícenině.
Jeden houmlesák se pařil ve špinavých hadrech. Příšerně smrděl. Chodil po nádraží a žebral drobné na pivo.
Lidé se mu vyhýbali jako kdyby měl lepru.
Směšné bylo, že na zřícenině nádraží trůnila jedna bezpečnosti kamera.
Radek si stoupl před ní a ukázal vztyčený prostředníček.
Pražce byly rozpálené, jedna dáma s kufříkem na kolečkách se skoro přerazila. Naštěstí pád zabrzdila. Vypadalo, že má namířeno do lázní. Doufala že uloví nějakou dobrou partii.
Lenka byla mladá básnířka, což Radka štvalo.
Nechápal to. Taková pěkná tvářička, prsíčka na pružném tělíčku.
"A vona musí doprčič básnit," odplivl si Radek.
"Na nástupišti číslo 1 nastupujte do rychlíku 934..." hlásil hlas na nádraží.

Přijela špinavým vlakem, v letních šatech přitahovala mlsné pohledy starých i mladých kocourů.
"Velký bratr nás sleduje!" ukázala Lenka na kameru.
Zase ty její chytrý kecy, hltal její dva dortíčky zabalené v bílých letních šatech.
"Ty vole ty nemáš podprsenku!" řekl nadšeně Radek.
"Je hrozný vedro," usmála se Lenka. Krásné voněla levandulí.
"Jdem!" popadl ji za ruku a vypadli ze zaplivaného nádraží.

Táhnul ji do nejbližšího parku. Nikdo tam nechodil. Byla tam černá skládka, bezdomovci a hrozný smrad. Tam budou mít klid.
Těšil se, jak si rozbalí ty dva její dortíčky. Borůvkový dortík s tvarohovou náplní za 100 Kč někde v kavárně. Vybalí je z šatů bílých jako papír.
"Na druhou kolej přijel osobní vlak z Liberce," bylo zdálky slyšet hlášení z nádraží. Nejspíš hlas osudu.
"Myslíš že nás nikdo nevidí?" rozhlížela se kolem Lenka.
Radek už nevnímal co Lenka říká. Vnímal jen její nahé tělo. Jeho záhyby a otvory. Připadal si jako v transu. Načal borůvkový dortík.
Bezdomovec z nádraží se dobelhal do svého domku ve smradlavém parku.
Zalezl do pomočeného spacáku a s milým úsměvem sledoval mladý pár v akci. Vzpomínal na své staré lásky, když ještě byl člověkem.
"Miluju tě!" vzdychala Lenka.
"Dortíčku za stovku!" zahuhlal vzrušeně Radek.
A to byl konec nebo začátek jejich letní lásky.



Docela obyčejný pátek

20. června 2018 v 18:32
"Konečně pátek!" řekl ráno Daniel v posteli. Zalepené oči jako vteřinovým lepidlem.
Z mobilu začalo hrát rádio: "Dávejte pozor na silnicích, krásný nový den moji miláčci!" hejkal v rádiu moderátor. Byl tak odporně pozitivní, že mu to snad nikdo nevěřil.
Daniel vzal do ruky mobil. Kdysi by vzal do ruky jako první penis, ale časy se změnily. I když měl ranní erekci.
"Čtyři sta přátel," pročítal si nejnovější zprávy na Facebooku.
Jedna kamarádka vyfotila koně, druhá snídani a kamarád Lukáš selfie na záchodě. Partička byla kompletní.
Dan se přidal ke skupině "Smažte Facebook!". Podle návodu ho smazal za pět minut.
"Váš účet bude smazán do 14 dnů!" oznámil se smutným smajlíkem Facebook.
Dan zíral do mobilu. Cítil se skvěle, chytře. Konečně to té zlotřilé korporaci pořádně nandal.
Potom si uvědomil tu hroznou samotu. Čtyři sta přátel bylo pryč. Nejspíš v koši.

Z práce do práce. Tak mu vždycky splynul celý všední týden. Každodenní kolotoč, pouťový kolotoč s otravnou hlasitou muzikou.
Ráno pospíchal na autobus s věčně naštvaným řidičem Vaňkem.
"Nemluvte za jízdy s řidičem!" ukazoval Vaněk na ceduli.
"Vždyť ještě nejedem?!" řekl Dan, když nastupoval do autobusu.
Vaněk zavrčel.
"Nemluvte za jízdy s kýmkoliv!" vylepšil Vaněk ceduli.

Odpoledne Daniel jezdil domů z práce tramvají. Pojízdným domovem důchodců. Aspoň tak mu to někdy připadalo.
"V Kauflandu mají teď levnější máslo. Ale zítra budou v Lídlu levnější rajčata! Nějaká akce!" řekla jedna z důchodkyň, jako kdyby šířila nějaké evangelium.
Na hlavě měla zelený klobouček jako britská královna.

Večer si Dan zašel s přítelkyni Sabinou do lesa na procházku. Přidal se k nim i bratr Sabiny, chytrolín Petr. Tlusťoch, co se hrozně potil.
"Může padnout vláda, vyostřuje se spor, ale já bych..." řečnil Petr.
Ten idiot měl ždibec vzdělání a už do všechno kecal.
"Vstřícný postoj, to ano. Ale podle části pozorovatelů," rozebíral dál Petr situaci ve vládě.
Dan nešťastně zakroutil hlavou.
Sabina chytila Dana za ruku, aby mu dodala sílu.
V lese byl slyšet datel. Na hlavě červenou kšiltovku, makal jako šroub.
"Nepotřebujeme mravnost, ani náboženství, stačí obyčejný..." mával Petr rukama. Jako kdyby les byla nějaká tribuna.
Sabina s Danielem si pevně tiskli ruce.

Když se Dan se Sabinou vrátili z procházky, udělali si skromnou večeři. Slanina s vejci. K tomu obloha fitness zeleniny. Aspoň tak to prodávali v krámě.
"Vejce z podestýlky!" řekla Sabina hrdě. Dělala něco pro dobro zvířat.
"Hm," pokrčil Daniel rameny.
Po jídle na to vlítli taky do podestýlky.
"Roztahuje nohy, stejně jako když zívá," napadlo Dana. "Div že si nevyhodí čelist z pantů!"
"Říkal jsi něco?" řekla Sabina.
"Nic," řekl celý zpocený Dan a pokračoval v sexuálním tělocviku. Nebo spíš harakiri.
Zrovna prováděli Venušinu polohu z Kamasutry. Div že se u toho nezabili.
Ze zapnuté TV jako kulisy, mluvil primář o operaci páteře.

"Všude se mluví o lásce, ale nikdo ji nezažil," řekl potom Dan večer u televize.
Sabinka pokrčila rameny.
"Společenská dohoda, hra na lásku," řekl Daniel.
Sabina mlčela. Nesnášela, když se Dan zhulil a pak se snažil filozofovat.
Měla chuť mu podat jed, jako tenkrát Sokratovi.
"Nebo aspoň vyhnanství," zabručela si pro sebe Sabina.
"Říkala jsi něco?" řekl Dan.
"Nic," zavrčela Sabina.

V noci se Danovi zjevil anděl.
Drobátko skepticky si ho prohlížel.
"Málo světla, nějak špatně nasvícený," řekl zamyšleně Dan. Ještě částečně zhulený ležel v posteli. "Málo světla na anděla!"
Anděl rozpačitě pokrčil křídly.
"Já vim, v uspěchaný době jsem propadl až moc velký ironii," narovnal si Dan polštář v posteli.
Anděl se pousmál.
Z otevřeného okna zafoukal noční vítr a sfoukl anděla jako svíčku.
Zmizel.

"Fakt! Stál tam jako vyřezanej ze dřeva, nekecám!" vyprávěl ráno v sobotu u snídaně Sabině.
"Co říkal?" zívla Sabina, oči ještě napůl zavřené.
"Mlčel," řekl Daniel.
Sabina si mazala marmeládu na rohlík. Anděl s rohlíkem jí podivně splývali. Potřebovala kafe, aby se probrala.
"Jen potom řekl," snažil se vzpomenout si Dan.
"No?" zívla znovu Sabina.
"Nedivil bych se, kdyby zítra pořádně sprchlo," vzpomněl si Dan na slova anděla.
"To abych si vzala deštník," zahuhlala Sabina. V ústech narvaný rohlík s marmeládou. Chystala se do Lídlu pro rajčata v akci.
Daniel se zamračil. Doufal, že to nebyl pokyn ke stavbě archy. V hlavě si snažil vybavit něco o Noemově arše.
"Čekáme polojasno až zataženo, místy přeháňky," zaznělo z rádia.
Za oknem začalo drobně pršet. Snad z toho nebude další biblická potopa, napadlo Dana.
"Mám vzít cherry rajčátka nebo keříková?" řekla Sabina. Mazala si další rohlík jahodovou marmeládou. Z rohlíku měla nejraději zakroucené prdelky.
Dan neodpověděl, mlčel. Díval se z okna jak drobně, ale hustě prší. Vyhlížel Noemovu archu.
V rádiu začala hrát písnička Rainy day od Nightwork.
 


Přijít o všechno

8. června 2018 v 9:31
Malý Petřík se dloubal v nose. Se zájmem sledoval televizi. Nejnovější zahnutou televizi do všech stran a alternativních vesmírů.
Otec Michal ho chtěl napomenout, ale pak si vzpomněl, že je taky chlap.
"Přišel jsem o všechno!" řekl chlápek v televizi. Nějaký pitomý detektivní seriál. Díl 887.
"Přišel jsem o všechno!" opakoval Péťa se smutkem v hlase.
Jeho otec se na něj pobaveně zadíval. Ve stoje jedl jogurt. Měl chlupatá prsa jako orangutan a na hlavě pleš. Na sobě žluté tílko s červeným banánem.
"Tati, co bude po smrti?" zeptal se Petřík.
"Lidi nastoupí jako fotbalový mužstvo na trávník a rozhodčí rozdá žluté a červené karty," řekl Michal. Nabral další lžičku jogurtu ve slevě. Žádné velké kousky ovoce.
Petřík přepnul program, 887 díl ho přestal bavit.
V TV začala hrát rocková kapela. Bubeník mlátil jako blázen do bicích a klávesista zběsile cestoval prsty po klávesách.
Nedalo se to poslouchat.
Malý Péťa se podobal malým křovákům. Seděl tak stejně na bobku na zemi a s tázavým pohledem všechno sledoval. Vypadal, jak když chce v pokoji rozdělat ohníček.

Otec orangutan odnesl Petra do postele. Při zpáteční cestě šlápl na psí hračku. Ta hlasitě zapískala.
"Krucinál," proklel otec psí hračku.
V TV hrál pořád rozparáděný klávesák s bubeníkem. Vypadali jako šílení.
"Přišel jsem o všechno!" opakoval si otec po Péťovi. Muzikanti hráli, jako kdyby přišli o všechno, pomyslel si Michal.
Na obličeji měli černé brýle.
Byli slepí.

Výlet do Máselné Lhoty

20. listopadu 2017 v 21:02
Jejich revírem je Kaufland, jejich tempo je vražedné.
Důchodci zápasili v Kauflandu o zlevněné máslo. Slétli se kolem poslední krabice jako holubi.
"Neberte mi to z ruky!" volala paní Magda. Stará paní, která žila sama v malém panelákovém bytečku. Měla kocoura jménem Zdeněk. Po manželovi.
Pan Dobiáš, který čekal na operaci kyčle, skočil šipku rovnou do krabice s máslem.
"Zastavte ho někdo!" řvali lidi kolem.
Paní Magda se přetahovala s jinou dámou o kostičku másla. Vzpomněla si na seriál Walker Texas Ranger a provedla otočku s kopem.
Chuck Norris by na ni byl hrdý.
Protivník, stará dáma, letěla rovnou do krabice za panem Dobiášem.
Dobiáš se válel v máslech spolu s poraženou dámou.
"Pojdťe, já vám pomůžu!" řekla paní Magda.
Pan Dobiáš slzel dojetím. Ve svém věku už nečekal dobré zacházení.

Venku před Kauflandem pan Dobiáš daroval paní Magdě kostky másla.
"Moc vám děkuji!" řekla Magda. Byl to krásnější dárek než růže.

Později, když ho pozvala na mazanec k sobě domů, vyřezal jí z másla květ růže.
"Ta je pro vás!" řekl sladce Dobiáš.
Paní Magda popadla růži a namazala jí na krajíc chleba.
Dobiášovi zamrzl úsměv, ale když mu Magda nabídla půlku chleba, zase se rozzářil.

"Nečekal jsem, že ještě v životě najdu lásku!" pronesl pan Dobiáš.
"Příteli!" řekla paní Magda.
Odložili pak své zuby do společné skleničky a ulehli do postele.
"Máslo, máslo, máslo!" šeptal Dobiáš něžně do ouška paní Magdy.
Ta sladce spala. Na obličeji pleťovou masku z másla.

Na víkend plánovali výlet do Máselné Lhoty.
Předpověď na ten den byla příznivá, tak proč zůstávat celý den zavřený doma?
Měsíc na nebi byl krásně žlutý, připomínal kostku másla.

Nakreslíme si berušku

20. listopadu 2017 v 21:00

Děti ve školce kreslily křídou na chodník. Na asfaltovém chodníku byl čilý ruch mravenců. "Zvířata na vozovce, průjezd se zvýšenou opatrností!" Hlásilo by rádio.
Malý klučina Jakub v trenýrkách s delfínem vypaloval lupou mravence.
Na obloze pálilo letní slunce. Ještě že Bůh neměl stejný nápad.

"A teď si nakreslíme berušku!" řekla učitelka. Mladá sympatická slečna v modrém tílku. Jmenovala se Zuzka, její legíny přitahovaly pohledy tatínků.
Děti poctivě malovaly křídou na chodník. Malá Anička namalovala berušku. Franta udělal puntíkatý tank.
Malý Jakub chvíli zapřemýšlel a nakreslil kosočteverec. Potom dodělal všechny čárky okolo, jak se sluší a patří.
"Co to kreslíš, Jakube?!" vyděsila se učitelka Zuzka.
Pozdě. Přivolaná policejní hlídka jí už vedla v poutech. Obvinění: Sexuální obtěžování.
"A taková milá holka to byla," říkaly si sousedky v domě Zuzky. "Dneska je úchyl na každém kroku!" zakončily debatu.
Později se rozšířila legenda, že Zuzka chodila po školce v tangách, bez podprsenky a nutila děti pít vodu ze záchodu.

Zuřiví rodiče vzali školku útokem. Z ředitelny zbyla kůlnička na dříví. Paní ředitelka odmítala jít do práce.
Malý Jakub si před školkou zapálil cigaretu a poznamenal: "Ta kráva měla povadlý kozy a táhlo jí z huby!"
Rodinka Jakuba zůstala stát jako opařená.
"Navíc neuměla hrát pořádně na klavír!" dodal znechuceně Jakub. Na svůj věk vyspělý chlapec.
Rodiče souhlasně pokývali hlavou. Velký prohřešek učitelky ve školce.
"Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví!" sdílel Jakub na svém Facebooku. Připojil obrázek povadlého penisu.
Na obloze letělo letadlo. Rozprašovalo další dávku chemtrails. Lidé dole už jí potřebovali.

Malému Jakubovi se konečně povedlo lupou upálit zaživa mravenčí královnu.
Kusadla se jí ještě chvíli pohybovala. Jako kdyby chtěla něco říct.
Byl krásný letní den.
"Nakreslíme si berušku!"

Vánoční stromek František

18. srpna 2017 v 11:31


Důchodce Brabec uvažoval, jaké to bude natáhnout bačkory. Kdysi četl krátký článek o nirváně, východním náboženství. Představoval si tělocvičnu plnou hezkých holek v legínách, které cvičí jógu.
"Parta mladistvých terorizuje sídliště!" kříčela dramaticky reportérka v TV. Vypadala, jako kdyby si odskočila od kolotočů.
Dětský gang přepadal chodce, cyklisty, pejskaře. Jednou vykradli samoobsluhu, kde se sami obsloužili a potom se projížděli sídlištěm v plastové popelnici na papír.
"Třiďte odpad!" poučoval billboard.
Divokou jízdu zakončili přejetím staré babky, které ukradli zubní náhradu.
"Myslete na svoji budoucnost!" zubil se politik na dalším billboardu.
Stará paní přežila. Hlasitě proklínala třídění odpadků. Za svůj život nikdy netřídila. Nejspíš jí dohnala karma.
"Fungování vesmíru je záhada," kroutil hlavou Brabec. Vypnul televizi.

Brabcův přítel František na všechno rezignoval. Díval se jen z okna. Vypadal jako dvěstěletý mnich, ovšem bez nabité moudrosti.
"Ahoj Franto!" zamával Brabec venku před panelákem. Chystal se na svojí obvyklou trasu od žlutého paneláku k zelenému a zpátky.
Franta se ani nepohnul. Stál za oknem jako ve výloze.
"Neumím psát básně," napadlo Brabce venku při procházce. Co až se dostane tam někam do nirvány? Ten usměvavý chlapík Buddha se na něj usměje a on řekne co? Chtělo to nějakou básničku, jako na Mikulášské besídce.
"Copak, dneska do města?" řekla sousedka s nákupem.
Brabec se zarazil. Uvědomil si, že přešel zelený panelák, dostal se dokonce až k modrému.

Vrátil se zpátky domů. Před panelákem byl rozruch.
"To je hrůza, pane Brabec!" řekla dychtivě sousedka. Konečně se něco dělo.
Viděl jak za oknem dva saniťáci odnášeli Frantu. Vzali ho do rukou jako nějakou ztuhlou figurínu.
"Takhle tam byl prý několik dní!" vychutnávala situaci sousedka. Zažívala svých 15 minut slávy.
Brabec se chvíli smutně díval do prázdného okna. Bude mu chybět. Zvykl si na Františka. Každou procházku mu zamával. Možná ho tam měli ještě chvíli nechat. Pro štěstí. Jako vánoční stromeček, po čase odstrojit a uklidit.
"Hele už ho nesou!" vyrušila ho sousedka.

Doma si Brabec pustil televizi. Udělal si čínskou polévku ze sáčku. Kuřecí nudlová, tisíce příchutí a přitom chutnají všechny stejně. Možná jako lidi, možná jako Franta, napadlo Brabce.
"Zítra bude polojasno, místy oblačno," zaznělo z televize. Polonahá rosnička se procházela jako na mole. Div že nezakopla na "metrovém" podpatku.
"Vodní dravá ryba na pět," okusoval Brabec zamyšleně propisku. Možná že se přihlásí na kurz keramiky. Nerad by skončil jako vánoční stromeček Franta. Nesnášel keramiku. Nebo seniorský turistický oddíl? Jenže tyhle pochody smrti ho děsily.
"Couro!" zařval někdo venku.
Rychle vstal, odhrnul záclonu. Možná že zkusí seznamku na internetu. Až zjistí jak se zapíná prohlížeč.
"Milane, prosim tě!" držela venku hezká dívka mladíka za rukáv.
Z kuchyně si přinesl čínskou polévku. Jako kuře moc nechutnala. Jedl ve stoje a zíral z okna. Záclonu přes hlavu.
"Milane!" prosila dívka.
Nabral lžící kuřecí vodu. Za tohle všechna ta kuřata umírají? Asi zkusí ten pochod smrti.

Kam dál